Prvýkrát sú pramene písomne doložené v roku 1818 vo farskej kronike v Medzibrode. Až do roku 1834, kedy sa začala stavba prvého kúpeľného domu, dokončeného v roku 1837, sa v dokumentoch neuvádza kúpeľné využitie prameňov. Je viac ako pravdepodobné, že pramene boli využívané drevorubačmi, baníkmi, uhliarmi už dávno pred týmto rokom, keďže popri nich chodili dolinou Brusnianky denne do práce.

Prvá sezóna v kúpeľoch sa začala na jar v roku 1838 a trvala až do roku 1859, kedy kúpeľný dom vyhorel.

V roku 1´884 sa stal majiteľom v kúpeľov v Brusne banskobystrický staviteľ a projektant Ľudovít Rosenauer. Pre kúpele to bola veľmi významná zmena. V priebehu nasledujúcich desiatich rokov vybudoval kúpeľné budovy, ktorých podoba ostava v podstate dodnes. Nový majiteľ  opravil v prvom rade kúpeľné kabíny. Ptom postavil hostinec Kornélia (dnešná Paula) so štyrmi obytnými miestnosťami. V roku 1885 sa pokúsil v artézskom žriedle navŕtať teplý prameň. Hoci do projektu investoval značnú sumu peňazí, teplý prameň sa mu navŕtať nepodarilo. Vďaka Ľudovítovi Rosenauerovi mali brusnianske kúpele prvého stáletho lekára. Bol ním Dr. Jozef Lukácsy, ktorý prišiel do kúpeľov v roku 1892. V Brusne pracoval počas letnej kúpeľnej sezóny. Okrem využívania minerálnych prameňov sa na liečenie používali i ďalšie kúry.

Bez preháňanie možeme povedať, že kúpele počas vlastníctva Ľudovíta Rosenauera zažili najúspešnejšie obdobie. Väčšinou vtedajšej kúpeľnej klienteli tvorili maďarskí úradníci a obchodníci z Budapešti s z okolia. Brusno bolo pre nich lacnejšou a rovnocennou alternatívnou ku vzdialeným Karlovým Varom.

V roku 1913 zmenili kúpele majiteľa. Novým vlastníkom sa stal Adolf Karol Baltzer s manželkou Kornéliou. V rokoch 1914 -1915 a i po prvej svetovej vojne v rokoch 1919 - 1920 boli kúpele zatvorené. Vznik Československej republiky znamenal pre kúpele na Slovensku novú éru.  Na jednej strane stratili rozpadom  Rakúska-Uhorska  tradičnú maďarskú klientelu na druhej strane sa im otváral nový priestor. V  nových spoločenských podmienkach dvadsiatych rokov sa kúpele úspešne etablovali. Pre podobnosť chomického zloženia vôd dostali pomenovanie "slovenské Karlove Vary". Vzácnosťou boli rozsiahle rádioaktívne rašeliniská, ktoré svojim chemickým zložením prevyšovali rašelinu Františkových Lázni. Tri jednoposchodové hotely ponúkali 150 izieb, vybaneých elektrickým osvetlením a vodovodom s dobrou pitnou kúrou.

 Po 2. sv. vojne boli kúpele v zlom technickom stave, ktorý ešte zhoršil požiar v roku 1947. Na obnovu brusnianskych kúpeľov sa podujali Podbrezovské železiarne (toho času Stredoslovenské železiarne), ktoré sa v roku 1947 stali ich novým vlastníkom. Komunistický prevrat v roku 1948 odštartoval proces znárodňovania a kúpele v Brusne sa dostali do rúk štátu. Najväčšie architektonické zmeny zaznamenali kúpele po roku 1975, kedy sa začalo s výstavbou Liečebného domu Poľana. Investorom boli Československé štátne kúpele Sliač a dodávateľom Pozemné stavby, n.p., Banská Bystrica. Po mnohých peripetiách sa prevádzka Poľany začala až v novembri 1985. Liečebný ústva mal kapacitu 200 lôžok. Kapacita balneoterapie predstavovala 350 pacientov, čo postačovalo i pre ambulantných pacientov. Staré historické kúpele sa v roku 1986 prestali využívať.

Když roku 1862 majitel panství Ráj, baron Jiří Bess z Chrostiny, provedl na svých pozemcích právě první pokusné vrty na uhlí, jeho pokus byl neúspěšný a místo uhlí vytryskl ze země gejzír slané vody. Osobní lékař barona Beese MUDr. Antonín Fiedler radil baronu, aby postavil lázně a využíval k léčbě tuto slanou vodu z pramenů a rovněž vyráběl léčivou jodovou sůl. Založení lázní předcházelo pokusné léčení prvních pacientů v darkovské solance právě místním lékařem MUDr. Fiedlerem, kterému roku 1865 umožnil baron Jiří Bess otevření provizorní léčebny u svého statku v Karviné-Ráji. K dispozici měl 4 dřevěné vany, v nichž léčil dobrovolníky. Následně léčba pokračovala v pronajatém budově tzv. Skleníku, postaveném ve švýcarském stylu. Závěr zkoušky léčení MUDr. Fiedlera zněl: "Léčení se často rovná zázraku".

Vznik Lázní Darkov je připisován roku 1866, kdy baron dostává úřední povolení na zřízení lázní s názvem Lázeňské místo Ráj. Baron však musel ještě doložit doklad o kvalitě darkovských vod, která byla jednoznačně potvrzena při vědeckém prozkoumání jodobromové vody solanky na Vídeňské univerzitě MUDr. Rettenbacherem. Ten zjistil, že voda darkovská má větší obsah jodu a bromu než tehdejší nejproslulejší prameny v Bad Halle. Poté, roku 1867, byla oficiálně zahájena 1. lázeňská sezóna.

Zakladatelé lázní Baron Bees a MUDr. Wilhelm Degré

Stále se zvyšující zájem veřejnosti přiměl barona Beese k výstavbě prvního lázeňského domu v Darkově, který byl pojmenován Nové lázně (nyní Staré lázně). Roku 1876 provedl chemik vídeňské univerzity chemickou analýzu, ze které vyplynulo, že darkovské léčivé prameny svým složením převyšují všechny dosud známé jodové prameny v Evropě. Dále bylo zjištěno, že vzácná silně mineralizovaná voda, s obsahem jodu s vynikajícími účinky zejména pro léčbu pohybového ústrojí a cévního systému, má mořský třetihorní původ a plným právem byla nazvána darem z hlubin země. Zveřejnění této informace ještě zvýšilo zájem o léčbu v Darkově a bylo nutno vybudovat nové lázeňské domy, vznikla Vila Anna a následně vila Heinrichshof a vila Henrietta. Postupně začali budovat vilky i majetnější občané v Darkově a po vzoru majitele lázní je rovněž pojmenovávali.

Od samotného vzniku lázní Darkov se nejen vědci, ale především lékaři odborně zabývali působením darkovských vod při léčení různých nemocí. Prvním lázeňským lékařem po MUDr. Fiedlerovi se stal MUDr. Wilhelm Sperber.

Kromě vlastní lázeňské léčby nemocných se v Darkově odpařovala darkovská sůl a vyvážela se do celého světa. Sklady darkovské jodové soli byly ve Vídni u firmy Mattoni nebo v Brně u Ondřeje Gacha. Opětovný uhelný vrt přinesl baronovi Beesovi jak nový pramen, tak spoustu dluhů za nutné vybavení. Novou nadějí pro lázně se tak stal MUDr. Wilhelm Degré, který byl od roku 1895 spolumajitelem a šéflékařem lázní. Jeho přínos pro lázně byl rozsáhlý v oblasti budování lázní i samotného lékařství, zanechal v Darkově své odborné studie, které se týkaly samotných vod i vyjádření lékařských kapacit k použití solanky i darkovské soli.

Věhlas lázní se velmi rychle šířil. Není pochyb o tom, že za vedení doktora Degré a jeho manželky Anny Marie Degré prožíval Darkov svá nejkrásnější léta, svůj zlatý věk. Jak narůstal počet zájemců o lázeňské léčení, postupně se budovaly lázeňské objekty a reklama a propagační materiály přispěly k informovanosti široké veřejnosti.

Všechno staré, omšelé a nemoderní muselo z obvodu lázní zmizet. Také pověstný „Skleník", první darkovský Společenský dům, byl po výstavbě nového Společenského domu, stržen. Když doktor Degré zrenovoval a podle nejnovější módy vybavil všechny lázeňské objekty, pustil se do přestavby reprezentačního sídla pro svou rodinu. Vila Henrietta (nyní Jiřina) byla pak opravdu nejkrásnější ze všeho, co stálo na pravém břehu Olzy. Do roku 1902 byla budována další ubytovací zařízení, jelikož první dvě budovy (Vila Anna- nyní Vlasta, Vila Heinrichshof – nyní Jiřina) již nedostačovaly. Podle návrhu vídeňského architekta Korna se staví uprostřed lázeňského parku nový Společenský dům. V lázeňském parku byl vybudován Letohrádek, provedena výsadba vzácných vzrostlých stromů dovezených z Beskyd a dokončena dřevěná kolonáda. Roku 1902 postavil v Darkově moderní, zdravotním podmínkám po všech stránkách vyhovující Kinderheim (Dětskou léčebnu). Zároveň s léčebnou pro děti byla ukončena stavba lázeňské kapličky a Mariánského sloupu. Vysvěcení kaple bylo spojeno s okázalými slavnostmi v Lázeňském domě i ve vsi.

Larisch-Mönichové – další majitelé lázní

V roce 1899 odprodal kvůli neúnosným dluhům baron Bees lázně Jindřichu Larisch-Mönnichovi a ten se stává spolumajitelem. Na konci lázeňské sezóny roku 1905 opouští MUDr. Wilhelm Degré se svou rodinou natrvalo Lázně Darkov a stejně jako baron kvůli velkým dluhům prodává svůj podíl hraběti Larisch- Mönnichovi. Tím se stávají Larischové majiteli darkovských lázní.

Novodobá historie od roku 1945 až po současnost

V roce 1931 započala výstavba Sanatoria. K realizaci výstavby se spojilo několik odborníků - lékaři: Beier, Žurek a Malý, architekti: ing. Jaroš a ing. Fňouk a stavitel Konigsberger. Výstavba trvala 2 roky. První pacienti jsou zde léčeni již za dva roky od začátku stavby, tedy v roce 1933, kdy byl otevřen Léčebný ústav. V období dvou světových válek se prostory Sanatoria a některých budov proměnily ve vojenský lazaret, Společenský dům je uzavřen, ovšem lázně Darkov sloužily po celou dobu svému účelu.